Další nalezenec...?

Poslední do mé "sbírky" koček - nalezenců přibyl záhadným způsobem norský lesní "kocourek" - je to obr - Ríša.

Už jsem samozřejmě žádnou kočku nechtěla, neboť v té době jsem jich vlastnila pět. Jenže... vloni na jaře mu zemřela panička a páníček vyloudil na mojí kamarádce, zaryté ovšem to pejskařce slib, že se o Ríšu postará, kdyby se s ním něco stalo.

Nic zlého netuše, mu to slíbila.. ještě se mi tenkrát ptala, zda bych si ho vzala. To jsem ovšem odmítla dosti razantně, ne kvůli finanční náročnosti, co péče o kočurdy obnáší, ale kvůli tomu, že mám jen dvě ruce, které mohou hladit. A pět koček už jsem nestíhala... Jenže přišel úder, pána našli na louce mrtvého a co teď s kocourem?

Vzala si ho paní ze vsi.. no paní je asi moc hezké oslovení pro tuto osobu, která byla naprosto bez srdce, neboť ho po pár dnech vyhodila do lesa. Zůstal potom několik dní v okolí chaty, kde zažíval svoje dřívější rozmazlování od páníčků. Spal prý u chatky na zápraží. To mi kámoška napsala, a já od té doby nemohla spát. Vážně. Zavolala jsem jí, že si pro něho přijedu. Ale nebyl k nalezení.

Až asi po týdnu ho odchytila a přivezla k sobě do bytu. Jela jsem pro něho. Obrovský kocour, chlupatý, nádherný, ale když jsem ho vzala do náruče, byl jako zmuchlaný hadřík, bez masa, jen kost a kůže. Dala mi mističky a postroj a přepravku. Vrhnuly se mi slzy do očí a přísahala těm nahoře (v duchu), že se o něho postarám. Takže jsem ho odvezla do mého domečku, kde jsem shodou okolností spala prvně po 7 letech přestavby.

Místo fešného chlapa tam se mnou byl zubožený tvoreček bez energie, lehl si k balkonovým dveřím a díval se do zeleně. Nechtěl nic jíst, nechtěl pít. Byl hodně apatický, ale jen do té doby, než jsem přivezla tu svoji sbírku. To hned ožil a jelikož je nejen velký, ale i hrdý a panovačný, začal je hned řídit.