Pořádně vykutálený pád

Byl krásný den. A pomalu končily prázdniny, a tak jsem si řekla, že půjdu se svým pejskem na procházku do vedlejší vesnice Cirilov, abych navštívila svoje kamarádky Péťu a Monču, které měli v Cirilově koně a podle mě by si ten krásný den nenechali ujít. Po 4 km do kopečka jsem konečně došla do Cirilova, prošla jsem na malé náměstíčko, kolem byly domy a naproti mně stála malá farm,a kde měly holky koně ustájené. Jenže holky nikde, a tak jsem si vzpomněla, kde je výběh s koňmi a že holky brzy přijedou, a tak se půjdu na koně podívat.

Šli jsme kolem ohrady s krávami a jedna kravička zrovna porodila tele, ale býkovi, který byl s krávou a chránil ji, se Max nelíbil. Býk zafuněl a postavil se před krávu a protože jsme se ho trochu báli šli jsme radši dál za koňmi. Jů najednou jsme spatřili ohradu a v ní 3 nádherné koně. Melanie (koník Péti) + Zorku (napůl Monči) + Karona (koníka Lucky). Všichni se šťastně pásli. Pokochali jsme se a šli zpátky na náměstíčko, tam už byli ale lidi z naší vesnice a stará paní a její vnučka která se chtěla svézt na koni.

Za chviličku holky přijely, přivedly koně, nasedlaly ,svezly malou holčičku a mohlo se jet na louku. Prvně jsem se na holky jen dívala a fotila je, jenže holky přijely za mnou a přemluvily mě, abych se svezla na Péti huculské kobylce Melanie. No a já povolila a svezla se, ale pak mě přemluvily i na Zorku,  kobylu Monči (podotýkám plnokrevné kobylce). No jely jsme po pastvině a bylo to super. Dole v zatáčce jsme měli cválat a bylo to bezva. Zorka měla krásné dlouhé cvalové kroky, ale líbilo se mi to jen do té doby než Zorka přidala a nešla ubrzdit. Předjela Melanie a najednou bum, vyhodila mě a kousek opodál zastavila a začala se pást .

Hned ke mně přiběhla Monča s foťákem a Péťa s Melanie, hned se mě ptali "co se stalo a jsi v pořádku?" Já jsem chvilku lapala po dechu a pak jsem je ujistila že v pořádku jsem. Mimo to jsem byla špinavá jako prase. Rozhodly jsme se, že půjdeme radši domů. Po cestě k farmě jsem potkala mamku, která šílela strachy, kde jsem. Já jí zapomněla říct, kde jsem. Jela jsem domů a druhý den rovnou k doktorovi. Maminka se bála jestli mi něco není. Měla jsem naštíplou klíční kost. 1 měsíc jsem nemohla ke koním. Plyne z toho ponaučení, že už nikdy bez ochranné vesty a maminčina svolení nevlezu na koňský hřbet. A doufám, že tohle ponaučení si dobře zapamatujete i vy, protože mě už tahle ochranná vesta zachránila mnohdy zlomené kosti a možná i život!