Tína byla statečná

Měli jsme fenu Německého ovčáka a jelikož se mnou vyrůstala od mala (mně byli 2 roky a Tíně 1 rok), tak jsme byly nerozlučné kamámošky. Rozuměly jsme si spolu víc než já a máma. Jednou jsem spadla ze schodů, to mi byly tak 3 roky. Byl to hrozivý pád. Padala jsem v kotrmelcích, chvíli po břiše a pak následovalo topení...Tína si od té doby lehala ke schodům vždy ,když jsem se k nim přiblížila.

Chodila se mnou vždy ze schodů a já se jí přidržovala. Usínala jsem s ní a nikdy jsem jí neublížila. Po letech jsem s ní chodila sama ven, měli jsme k sobě důvěru, a tak jsem jí po čase nechávala běhat na volno.

Pak přišlo stěhování. Tínuška to brala dobře a na nové prostředí si zvykla hned. Už mi bylo 14 a Tíně 13. Šlo to s ní z kopce, měla skříplou plotýnku v páteři a nemohla moc chodit. Chodila každí den na infuze. Poté šla na operaci. Jak byla nešťastná, já byla taky, škola pro mě byla nic. Pořád jsem na ní myslela. Tína musela spát u nás doma, jelikož na to nebyla zvyklá, musela jsem každou hodinu vstávat a jít sní ven.

Tak to bylo den co den noc co noc. Vždy si sedla k mé posteli a potichu kňučela, pak na mě položila hlavu. A to jsem se bzbudila a šla s ní ven. Spala jsem krátce, ale i přes školu jsem to vše zvládala. Ale jednou bylo Tíně zle a musela jet s mou sestrou k veterináři, já s ní jet nemohla. Když se má sestra vracela, Tínu užs  sebou neměla...Musela ji nechat utratit, Tína už nemohla chodit. V ten den, co umřela, jsem celý den probrečela, oči jsem měla červené a boleli .Ale ne jen oči. Více mne bolelo srdce. Na Tínušku nikdy nezapomenu.