Najednou už s námi není

Ještě do předvčerejška jsem měla ptačí samičku jménem Klárka. Osobně si myslím, že její život nestál vůbec za nic, než měla možnost přijít k nám. Představte si to, že papouška odstavíte ve 3-4 měsících a nabídnete ho novému majiteli. Když jsem se rozhodla si pro Klárku zajet, měla už své 4 měsíce a já se stala, bohužel, její už 4. majitelkou! Vystřídala toho zřejmě hodně. Přijela jsem si pro ni, neboť poměrně mladý kluk avizoval, že ji prostě nechce, že je na něj protivná a tak. Kdo by nebyl? Byla plachá, panicky bojácná a bez zadních prstů či drápů. Kdo jí co provedl, netuším a nikdy jsem se nijak nedozvěděla. O dědičnou vadu nešlo.

Klárku jsem si vezla vlakem domů, kde se zájmem sledovala z klece své okolí a ubíhající krajinu. Po následující 20min cestě tramvají se krásně naučila napodobit zvuk zavírajících se dveří, až po nás všichni koukali. Otočila jsem ji k oknu a opět sledovala ubíhající město.

Doma dostala svou krásnou vysokou zlatou klec, nějaké ty hračky a mohla začít bydlet v novém. Trvalo pár dní, než jsme Klárku uslyšeli a než se začala hýbat spontánně a přirozeně. Neustále pozorovala svýma krásnýma černýma očima své okolí, kam že se to vlastně dostala. Po prvním týdnu jsem si dovolila otevřít klec, sedět u ní a pozorovat ji. Klárka se rozhodla to risknout. Vylezla ven, sedla si jen na daná dvířka a zkoumala vše kolem. Poté opět zalezla dovnitř, kde to bylo bezpečnější. Takto se to opakovalo skoro další týden, kdy už se pak odvážila také sama vyletět. To bylo povyku! Létala sem a tam, až si našla své místečko, které se jí na dlouhou dobu do budoucna stalo útočištěm. Denně se vracela do své klece sama, s každým dnem to bylo později a později. Užívala si tu volnost a pohyb. Vždy měla panickou hrůzu, pokud uviděla ruku. Zřejmě špatná zkušenost z minulosti. Nikdy jsem jí proto svou ruku nenutila. Vypustila jsem ji a po čase ji přestala sledovat, co kde dělá. Začala si na mne zvykat tak, že mi přistála na nohou či na hlavě a olizovala, kdeco mohla.

Najednou mi přišla do ruky nabídka na 2letého agapornise. Chovatel se domníval, že je již dlouhou dobu v chovném páru neplodný a tudíž pro něj naprosto bezcenný. Než aby ho utratil, přijela jsem si pro něj. Nechala jsem mu doma postavit větší pletivovou voliéru, ve které se mohl krásně vyřádit. Zkoušela jsem je dát oba k sobě, ale poté, co k němu Klárka běžela a začala se tulit, ji Max ošklivě kousnul do zobáku a začal jí jít po krku… Klárka zesmutněla, byla opět plachá a Max se začal doma roztahovat. Kdo ví, jak křičí agapornis, pochopí. Klára se to od něj naučila a bylo peklo. Maxíka jsme byli nucení dát po několika měsících pryč. Darovali jsme ho ostravskému chovateli do chovu, aby si samovolně a přirozeně vybral svou životní partnerku. Dodnes jsme již o něm neslyšeli, ale věříme, že se má dobře.

Doma zůstala tedy jen Klára. Byla od Maxe rozdivočelá, nechtěla se vracet do klece, dělala neskutečný hluk… přesně jako Max. naučil ji to, a jí to přišlo bohužel takto přirozené. S přítelem jsme se rozhodli jí koupit partnera jejího druhu. Dlouho jsme hledali, až se naskytla skvělá příležitost – aymaří kluk, který měl také vadu nožičky a byl krotký. Napadlo nás, že třeba zkrotí a zklidní našeho ďáblíčka. Jak jsme se ale tehdy mýlili…! Po příjezdu k majiteli jsme si prohlídli veškeré jeho bohaté chovy a poté se vydali do klece pro našeho nového kluka – Boba. Majitel nám najednou do klece s Bobem dal dalšího ptáčka – jeho sestru. Měla jít na utracení, proto nám ji dal, že se o ni alespoň postaráme. Nožičky jí rostly v pěst, takže nebyla příliš zdatná. Měla ale neskutečnou chuť k jídlu, stále seděla v misce. Tak jsme získali Boba a Žofku. Přijeli jsme domů a dali je všechny dohromady. Po chvíli si Klárka oblíbila Boba a začala terorizovat handicapovanou Žofku, byla pro ní snadným terčem. Dali jsme si ji bokem do klece a ty dva do voliéry po Maxovi. Bohužel – Klárce její křičení přišlo natolik normální, že ho naučila i Boba. A nám začal každodenní ranní teror již kolem 6h. Po okřiknutí bylo ticho.

Žofce se ukázaly těžké záchvaty epilepsie. Pomáhali jsme jí jak jsme jen mohli a ve svém půl roce nemoci podlehla. Byla mazlík, neměla sílu létat, proto s námi vždy běhala po podlaze. Náš páreček byl každý týden velice proměnlivý ve svém chování – hodní, rozhádaní, kousaví na sebe, pak se zase tulili… nevěděli jsme, co si o nich myslet. Klárka začala jednu dobu Bobíka obtěžovat, nastavovat se mu a snažila se o spáření. Jeho největším zájmem však byla plná miska. Rozhodli jsme se dát do klece budku, třeba se něco povede. Jednoho dne se tak také stalo. Klárka byla 14dní velice neklidná, kousala Boba, křičela uprostřed noci či ve 4h ráno, než jsme jednoho dne našli budku uzavřenou zevnitř, což znamená, že samička hnízdí. Měli jsme z ní radost. Neustále jsme chodili po šičkách a Boba krmili jak to jen šlo, protože sameček má svou samičku krmit v průběhu sezení na vejcích. A že měl ten apetit! :) Po dvou dnech strávených v budce, kdy za ní ani jednou Bob nepřišel, jsme se zděšením zjistili, že je samička od prvního dne mrtvá. Vypadá to, že v ní vajíčka zatvrdla a samička šla do budky umřít. Jsou tomu dva dny a já tomu stále nechci uvěřit… jak se jí něco takového mohlo stát. Člověk si pak říká, co pro ni mohl udělat víc, kde se stala chyba. Kdyby nedostala Maxe, nikdy by tak nekřičela. Kdyby nedostala Boba, nikdy by vajíčka nekladla.

Je ale fakt, že se měli moc rádi, navzájem se umývali a Klárka vypadala i bez naší bezprostřední společnosti velice spokojeně. I když si myslíme, že děláme tu nejlepší věc, nikdy to nebude dokonalé… bohužel… a ke zjištění takovéhoto faktu se musí stát to, co se stalo…